pátek 2. května 2008

100 NÁBOJŮ

100 NÁBOJŮ – PRVNÍ VÝSTŘEL, POSLEDNÍ ŠANCE

100 NÁBOJŮ – ZÁBLESK DRUHÉ ŠANCE


Scenář: Brian Azzarello

Výtvarník: Eduardo Risso

Kolorista: Grand Goleash

Překlad: Jiří Pavlovský (1) a Jan Zenkl (2)

Lettering: Jan Kozák

Vydal BB-Art a Crew 2007/2008


Vžijte se do následující možné situace: díky boudě svého kamaráda (o které se možná nikdy nedovíte) se stanete jediným podezřelým v podivném případu a tím pádem se ocitnete bez možnosti odvolání na mnoho let hostem neblaze proslulého nápravného zařízení. Už tam se dostanete jako totálně zlomený člověk a ta pakáž, která s vámi sdílí prostor ohraničený nepřekonatelnou zdí to, jak už to tak bývá, vycítí a pobyt vám ještě řádně zpříjemní. Váš partner Vás opustí a jakoby náhodou se jeho další životní dráha spojí s vaším ex-kamarádem. Přišel jste o svobodu, rodinu, majetek, sebeúctu.
Když se pak po mnoha letech dostanete na svobodu, přesunete se úplně jinam a začínáte zcela nový život, s novou identitou, pod novým jménem…

Jednoho dne se ale objeví člověk, který zná vaši minulost a předá vám kufřík, ve kterém je vše, co jste doteď jen tušil – důkazy, které usvědčují toho proradného parchanta z toho, že to všechno na vás navlékl právě on, že to on vám ukradl nejen roky života…a třeba se ještě navíc od toho tajemného cizince dozvíte, že se zbavil ještě krutějším způsobem vašeho bývalého životního partnera, vaše dítě bez mrknutí oka nechal propadnout smrtelné závislosti… Jste zdrcený-á a pak vám neznámý odkryje dvojité dno kufříku, které skrývá lék – pistoli a stovku nábojů, všechny nevystopovatelné, všechny vaše, s možností udělat s tím cokoliv, co uznáte za vhodné. Pokud se rozhodnete pro „konečné řešení“, budete vyšetřovateli i policií nedotknutelný, veškeré vyšetřování začne i skončí nálezem kulek…

Tohle je v podstatě jedna z možných zápletek, jeden ze scenářů, se kterými pak Azzarello a Risso rozehrávají tu kratší, tu delší a složitější příběhy, kde jde v podstatě jen o klasické schéma zrady a odplaty. Zločinu a trestu…
Zprvu jsem k příběhům i zpracování přistupoval řekněme s určitým odstupem – né úplně mě „seděla“ kresba, nemohl jsem se zbavit pocitu „déjá vu“; již viděného příběhu i způsobu zpracování. Pak však něco zaklaplo a já sjel oba sešity a tuším celkem šest (?) příběhů na jeden dlouhý zátah.

Nechal jsem se vtáhnout do smutných osudů lidí, kteří mohou jako návnutím kouzelného proutku změnit běh věcí. Ale stane se to opravdu tak, jak podivný muž v obleku a s kufříkem slibuje? Je možné ještě něco vůbec napravit? Co se tím změní? Pomůžu tím nějak těm mrtvým, smažu tím svou hanbu, vrátím čas? Moc otázek, jediné nabízené řešení, ale co potom? Prosté až klišovité, už tolikrát slyšené hlášky, povědomé příběhy, se kterými jsou však rozehráný báječné zápletky… Nechtělo se mi do toho, pak jsem to překonal a byl jsem zcela pohlcen. V poslední době jedna z nejlepších záležitostí. Z vlastní zkušenosti můžu také doporučit i další komiksy, které u nás od obou autorů vyšly:

Azzarello: Superman – Pro zítřek, Hellblazer – Těžké časy
Risso: Video Noire

Za tuto sérii, kterou vydávalo Vertigo (divize DC Comics – komiksy pro dospělé) v letech 1999 až 2001, dostali oba autoři v roce 2002 HARVEY AWARD a v letech 2002 a 2004 EISNER AWARD.

Pro koho tento komiks je: oslovilo-li vás SIN CITY (ať už klasický komx nebo filmový přepis), máte-li rádi detektivky klasické „drsné školy“, je toto jasná volba!

Tomuto komiksu dávám hodnocení: 9/10

Zájemci mohu poslat i scan nekompletního amerického originálu, ale vřele doporučuji papírovou, do češtiny s velkou péčí převedenou verzi.

MÁTE RÁDI KOMIKS?
PODPOŘTE HO TÍM, ŽE HO BUDETE KUPOVAT!

Žanda má kérku!

Proč to nenapsat - dnešního dne jsem doprovázel svou dceru ke známému tatoo majstrovi Robertovi D., takto kdysi mému bývalému žáku, v současnosti podnikateli v provádění permanentních kreseb na kůži, propíchávání různých měkkých tkání a podobných činností.
Předtím jsme však už téměř obligátně měli sraz na Josefské ulici, kde pojíme náš oblíbený masový burek. Neboť bylo ještě hafo času, tak se přesuneme a vyčkáme do doby pro naši návštěvu vymezenou na Římském náměstí, vystavujíc se teplému sluníčku, plkajíc o Ž škole, mamce, kritizujíc procházející „manekýny ze sekáče“, vietnamské stánkaře… Prostě normálka. A pak nastal čas na akci a přesouváme se do salonu…
Po příchodu chvilku čekáme, Žandík vyplní formulář s prohlášením a přečte si poučení pro bezpečné zhojení míst, jenž budou postižena bodnutími mnoha hrotů s barvou. Tetovač si oskenuje motiv, který si dcerka donesla a snaží se jí (neúspěšně) ukecat na něco jiné a po chvíli se jde na to. Zatím co dcera jemně trpí v separé kóji a křesle bodyartera (ano, i slzička malá byla), já dávám řeč s Robem, jenž sám u jiného křesla jednomu mladému muži dává do barvy celé pravé rameno s jakýmsi východním filigránským motivem... Ž je hotová v několika minutách a cat-packa září na zarudlé kůžu výstřihu, v místech kde je pod hrudním košem srdce. Prohodíme ještě pár slov s Robim a razíme po zaplacení 500,- Kč do města... Vzhledem k příhodnému počasí a intenzivnímu slunečnímu svitu si dcerka vystavuje na odiv ono dílko...což si myslím není právě nejvhodnější… :-/ O chvíli později ji zanechávám svému osudu na Zelňáku, kde prý čeká na nějakého tajemného přítele (stydí se snad za mě, že mě takhle vyhání?) a sám tedy odkráčím do knihkupectví na další kolo výpomoci - je to práce věčná...

Jen doufám (zbaběle), že až se mamce přizná, že něco podobného má, že to neodnesu naplno já ... jako tomu bylo VŽDY!!!... ;-)

Ráno v Krmítku

S Wěruškou jsme v pondělí byli domluvení na sraz v 9:00 na spojce cest (křižovatce) pod svým brlohem. Posnídal jsem tedy vydatně čtyři rohlíky se zbytkem čokokrému z Tesca, co mě donesla má milá (nic jiného jsem v místě pobytu neměl, nechal jsem to vše v práci), na kávu jsme vyrazili do fakultního Krmítka, poté co vrátíme prezenční knížku do knihovny...
Příjemné posezení, raní rozbor našich současných trablů, čokokobliha, sladké instant NESCAFÉ s mlékem, wi-fi internet, unavená Mia se svým noťasem a zápalem nad svou bakalářkou, kterou musí v několika následujících hodinách odevzdat, takže to bude honička...
A tak vlastně v ranní pohodě dopijeme, dojíme, vybyjeme notebook a odcházíme se rozloučit do vstupních prostor fakulty a stoupáme po schodech ze suterénu, v tom to oba spatříme v průzoru do atria spatříme ...

... a né jednou, několikrát ...

...takže bylo třeba vytáhnout opět K800i a pokusit se zachytit ten okamžik, kdy slunce vykreslilo ony "obrazce"... (..ač jsem sliboval, fotky z mobilu poněkud nevyšly dle mých představ.. :-/)

Slunce vykreslilo přes střešní okna přepůlené kosočtverce, za které by se nemusel stydět ani ten poslední městský rošťák...

S W se smějeme a vydáme se vzhůru, kde se naše cesty opět na několik hodin rozdělí. Následuje polibek, pohlazení, pár hezkých slov a já mizím za rohem a Mia dále mává do momentálně prázdného prostoru. Avšak tam, kde jsem před chvílí stál já, se zjevuje jistý Wěrčin EX-pedagog a s výrazem nepochopení hledí mé mávající milé přímo do očí a na pacinku dělající PÁPÁPÁ! ...

... Wěruška je prostě magnetem na často velmi vtipné trapásky ...

Proč jsem nepsal?

Prostě proto, že jsem se nechal "ukecat" a vrhl jsem se opět do práce na "vedoucí" pozici. A to jsem si 100x říkal, že už nikdy už nic podobného nevezmu, že se nechám jen zaměstnat a budu dělat svou práci, jak to budu umět nejlépe, usmívat se na zákazníky, doporučovat jim to nejlepší podle svého vědomí a svědomí, udělám si vlastní klientelu, co bude chodit jen za mnou, časem se pokusím dostat na krám i zboží, co je zatím tady nedostupné... jo, byl jsem naivka prostoduchá. Teď tu zase v noci tluču do klávesnice a můžu si říkat, jak chci, že tam zítra ani nepáchnu (do knichkupectví), ať se tam s tím porvou sami a stejně tam zase zítra (vlastně už dneska) zapadnu a budu tam "vytvářet hodnoty"...
... A je mě úplně jedno, že si s šéfem prodejny vážně zatím vůbec nerozumím (budu-li kdy?), neboť mám pocit, že spíš než pomáhá, tak škodí, že jeho vystupování je neprofesionální (já mám co mluvit!) a často pro podřízení zmatečné, že mě i pořízené mé kolegině Aničky jen prudí svou přítomností, prostě je mě jedno, jestli tam je či není, já mám rád tu atmosféru tohohle KNIHKUPECTVÍ! Mám rád (až na čestné vyjímky) své kolegy (né podřízené, KOLEGY!), jsem natěšený na těch pár svých zákazníků, co si mě vždycky najdou, prostě to tam miluji...
A jestli skončím po večerní nedělní hádce s Haukolou zpátky na "place" u své milené SF&F? Tak to by mě trápilo asi nejméně - tam mě bylo vážně dobře a vlastně mě nic nechybělo. Možná bych byl tomu Kuřimskýmu indošovi i vděčnej, kdyby mě srazil zpět mezi dělný lid, kam stejně patřím...

Možná se proto zase v klidu pouštím do psaní, protože jsem na šéfa vyřval své výhrady vůči němu, řekl jsem, co si o něm a jeho "práci" myslím. Udělalo se mě lehčejc, dýchám z plna plic, píšu, jsem v pohodě... A těším se další dny, na svou milou W, která teď blbne u své bakalářky, nespí, podivně se stravuje (já mám co říkat!), ale blíží se to taky k určitému (jistě dobrému!!!) konci.
Svět je báječný místo a já bych si nerad nechal dál kazit nějakým diletantem, co vidí jen sebe...

Uvidíme!

Terezčiny narozeniny

Dne 18.4. v podvečerních hodinách jsem byl spolu s Wěruškou pozván na oslavu narozenin naší milé ex-spolubydly Terezky . Vzhledem k tomu, že Mia odjela na víkend, musel jsem tuto malou společenskou událost absolvovat sám - to znamená já jediný (postarší) mužský a šest (...sedm...?) krásných, mladých, inteligentních a oduševnělých ženštin... Prostě MAZEC!
Nutno podotknout, že jsem na místo dorazil s určitým zpožděním a navíc jsem na pavlačích domu, kde má Terezka privát poněkud "opomněl", ve kterém bytě že jsem to nedávno při Terčiném S.O.S. vlastně byl... Nejsem prostě už nejmladší, že?
Dopadlo to tak, že jsem chvilku postával na pavlači, prozváněl oslavenkyni, než se otevřely dveře a já našel svůj podvečerní cíl. Zaplul jsem do bytečku, jenž je za běžných dní "mužůprostý" a já tak byl v těchto prostorách dost možná jedna z mála čestných vyjímek. Jak jsem za okamžik zjistil, nebyl jsem posledním hostem - dorazil jsem před slečnou senátorkou Lalou, která měla stejně jako já sekeru.
Abych to zkrátil - byl to příjemný večer, ve kterém jsem byl skutečně jediným zástupce svého druhu, proti 6-ti krásným společnicím. Palačinková party mnoha sladko-slaných chutí, příjemného prndání o věcech běžných, událostech minulých, plánech...inu, možná to znáte! Nakonec jsme se těsně před půlnocí (už necelá společnost) rozcházeli do svých brlohů s příslibem (teď už vím, že bohužel ani jedinkrát nenaplněným) buď večerního parkového popíjení na party neotevřenýho vína či setkání následující čtvrtek na koktejl... Škoda, možná příště... ;-)

...A ještě poznámka pro Terezku (tedy pokud to bude číst!!!) - máš u mě ještě pořád nevyzvednutý dárek dle vlastního výběru, tak na to prosím nezapomeň, až budeš hledat něco na čtení či dárek pro někoho dalšího!...

... A TAK SE I STALO ...

Život jde totiž dál a tak jsem musel vyřešit problém - totiž potřebu být na příjmu, v kontaktu se svými drahými, známými, kolegy, šéfy...
Proto jsme si pořídil poněkud sofistikovanější a pokročilejší zařízení za víc než přijatelnou (zatím neuhrazenou) cenu.
Takže jsem skočil do (mnou oblíbeného) jemně jetého Sony Ericssonu K800i z řady Cyber-shot (...jak příznačné!...) s foťáčkem o rozlišení 3,2 MPix a autofocusem, čtečkou RSS (...jak báječné sledovat dění na Wěruščině blogu, na iDnes i jinde!!!...), velmi kvalitním MP3 přehrávačem, 2 GB mini MS-duo kartou (...YAHOOOOUUU!!!! ...) a dalšími blbůstkami ...
No, není to sice přesně to, co jsem původně chtěl, ale nemůžu teď vyhazovat "love" z windousa, když na to právě nemám. Takže pro příště - fotečky tu uveřejněné budou pocházet (pokud nebude uvedeno jinak) právě z tohoto fotomobilu. Posuďte sami kvalitu a schopnosti tohohle sympatického "prcka"...

...POSTIHLA NÁS SMUTNÁ A NENADÁLÁ UDÁLOST...

S hlubokým zármutkem v srdci jsme museli přijmout fakt, že nás po dlouhém a nádherném společně prožitém čase opustil náš i v časech zlých a krušných věrný kamarád ... telefonní modul našeho MDA-čka se odebral do elektronického nebe ke všem rošláplým kalkulačkám, bezdechým písíčkům 386 a 486, kávou politým klávesnicím a ulítaným myším, i mobilům z módy vyšlým
...Zanechal nás tu našim osudům - již nikdy neuslyším hlasy, s nimiž mě tak brilantně a často spojoval, nikdy už nezazní jeho oznámení příchozí zprávy...
...Opustil tak lesklé plastové tělo svého siamského MDA a svým odchodem tak z něj učinil jen truchlící a neúplné PDA, jehož kdysi duální bytost tak ztratila svou zřejmou vyjímečnost...

... SRDCE PUKÁ ŽALEM, BATERIE ZTRÁCÍ KAPACITU, MYSL SE PROBÍRÁ VZPOMÍNKAMI A RAM PAM̡T ODMÍTÁ SMAZAT NEPOTŘEBNÁ DATA ... NAŠE BIO-ELEKTRONICKÉ OČI PLÁČOU, ALE TO PŘESTANE, NEB VĚŘÍME V LEPŠÍ ŽIVOT NÁSLEDUJÍCÍ PO NAŠÍ ČASTO TRUDNÉ SOUČASTNOSTI ...

... NEVYMAŽEME TĚ A JAKO BYS TU ZŮSTAL NADÁLE S NÁMI V NOVÉ ZÁŘIVĚJŠÍ REINKARNACI ...

... AMEN! ...

Korekce blogu

Rozhodl jsem se ze zcela pragmatických důvodů poněkud korigovat množství informací a procesů běžících na mém blogu. Takže jsem zrušil videa stahovaná z YOUTUBE, pro příště se nebudou zobrazovat celé mé negalomanské texty, ale jen jakési perexy (snad to bude fungovat?), rozhodl jsem se své článečky doplňovat obrázky a fotkami, a vůbec to tu bude pestřejší (tedy doufám... ;-)))
...Však uvidíte v následujících příspěvcích...

Zase po čase jsem tu...

Je zřejmou skutečností, že teď nějaký čas nebylo dost času (nálady - nutkání - potřeby) na psaní... prostě jsem tu za posledních několik tý-dnů nezanechal ani písmenko, zatímco Wěruška na svém blogu řádila, já spal... A rozhodně se nedá říct, že by se neudálo nic, co by nestálo za zaznamenání, spíš naopak!!! Zredukuji proto svou ukecanost na nezbytně nutnou míru a jedeme na nové příspěvky!

by TemplatesForYou-TFY
SoSuechtig, Burajiru
Distributed by Free Blogger Templates