Takhle jsem KDYSI napsal na KOMIKS.CZ...

KASTA METABARONŮ 01 - PRADĚD OTON
01.09.2003
Přečteno: 1934x
... kdysi dávno v jedné daleké, předaleké galaxii… Když jsem otevřel nové egmonťácké album, přesně tohle mi projelo senzory. A poté, co jsem četl a prožíval stránku po stránce, již plně naladěn na meta-vlnu, jsem vklouzl do světa „biošů“ s kybernetickými implantáty, jejich kodexu rytířsko-samurajské cti, robotických bájí, osudových bitek jakoby vystřižených z filmů Akira Kurosawy, gigantických vesmírných lodí….. sakryš, a zase se mi spálila dioda...

Chlapi se prý dělí na HORŇÁKY a DOLŇÁKY, jak kdysi nás, "pány tvorstva", demaskoval pan Menšík. Toto rozdělení se samozřejmě týká prvního setkání s neznámou ženou - pravděpodobně tušíte, jak to bylo myšleno. Já osobně po mnoha kavalkádách s něžným pohlavím (….nejen pohlavím…) se však pořád nemohu zařadit ani do jedné z nich - jsem naivní a pořád dám na to, co má ženská v hlavě…. Abych to neprotahoval: ve vztahu ke kresleným příběhům je však u mě vše okamžitě jasné - jsem povrchní a dám na zevnějšek, teprve pak hledám kvalitu (jsem horňák, nebo dolňák?). V komiksu dám na lásku na první pohled, a teprve pak přijde trpké zklamání či extáze z chvil s novou láskou prožitých. Co na tom, že se tak často zklamu? Tady spolehlivě fungují mé soukromé a intimní chemické reakce a lehké mravenčení mé bio-elektřiny dráždí zbytky šedé kůry v lebeční dutině. Jsem fakt tolik divnej, jak se občas sám sobě zdám? Právě v případě Novely Grafické-Egmontové tohle proběhlo. Zahlédl jsem ji, jak se dost provokativně vystavuje a naše pohledy se setkaly (jen na mě mrkla jedním okem a mě bylo jedno, že za ní opruzoval ten holohlavej drsňák - vypadala docela bojovně a to mě vždycky dostane…). Udělal jsem vše pro to, abych ji už nepustil z očí. Co na tom, že to byla holka prodejná, já měl šrajtofli mimořádně plnou, tak co! Pohled na její zevnějšek mě naplnil mnoha představami, a když pak mé chechtáky změnily majitele, začal jsem se těšit, jak ji doma rozbalím, jak si to pěkně užiju… Dopadlo to všechno trošku jinak. Rozbalil jsem si ji hned venku na lavičce, vůbec jsem si nevšímal těch divných pohledů okolojdoucích… Prostě to zase na mě přišlo, a ona nebyla proti, exhibicionistka! Ani se jí nedivím, vážně se nemá za co stydět. A já si pozvolna uvědomil, že to nebude jen tak něco na pár okamžiků…
Zanechám tedy svých duševních erekcí a řeknu Vám, drazí přátelé, že tahle už od pohledu krásná knížka mě dostala. Egmont mě opět na čas vykolejil, a stejně jako před nedávnem trilogií Nikopol, udeřil silou několika mega-tun přesně na moje nejcitlivější místo. Byl jsem připraven, mám prošmejděný meta-baronský web stránky docela slušně, Gimeneze miluji, ale Jodorowsky byl pro mě velkou neznámou. Některé (slovy 2) díly Incalu jsem toliko prolistoval, a tak Meta-baroni byli pro mě překvapením. (I když je inspirace Dunou víc než zřejmá; mimochodem - Jodorowsky se v letech sedmdesátých pokusil realizovat Herbertovu Dunu jako film. Jeho spolupracovníci? Pink Floyd se nabídli napsat hudbu. Jako herci měli být angažovaní Orson Wells a Salvador Dali. Speciální efekty měl realizovat Dan O'Bannon a ilustrátor Chris Foss měl vytvořit kosmické lodě. H. R. Giger měl na starosti design světů Giedi Prima a Harkonnenů, a nakonec to NEJ: Jean Giraud "Moebius" prý nakreslil pro tento projekt tisíce(?) kreseb. Nic proti Lynchovi, ale tohle mohl být film víc než kultovní... Projekt definitivně zanikl v roce 1977, v době vzrůstající slávy Star Wars - více na http://encyklopedie.dune.cz/Film/uvodfilm.htm)



V prvním příběhu ze světa Meta-baronů se objevuje meta-robo-technika naroubovaná výraznými prvky fantasy, samurajských kodexů cti i jejich evropskou obdobou - otevírá se vesmír rytířské cti, snových krajin i mrtvolami pokrytých válečných polí, magie i neskutečně nepravděpodobných tvarů kosmických lodí; vesmír silných citů, života i smrti… Mladý muž v rituálním souboji na život a smrt se svým otcem. Záchrana milované bytosti i za cenu vyzrazení svatého tajemství a galaktické války. Válečné scény jakoby vystřižené z filmů Sedm samurajů, Ran nebo Kagemuša od Kurosawy. Císařská Černá Vnitro-Garda ne nepodobná imperiální gardě z Duny. "Odevzdání" dolu na epyfit na Marmole do rukou císařského páru výměnou za rajskou planetu a podíl z obchodu…

Melanž z Arrakisu je cítit z celého příběhu. … protřepat, nemíchat… Jodorowsky nepracoval s Herbertovým námětem poprvé, ale kupodivu to, že se nesnaží být za každou cenu originální, vůbec nevadí. Naopak. Ten příběh se mně zdá příjemně známý, a než si uvědomím odkud, přeskočí na jiné téma, zvýší prudce spád a pak už je to jedno - nechám se klidně vláčet dějem.



A to nemluvím o Gimenezově překrásné kresbě! Mezi stranami 9-20 je ale kvalita poněkud "jinde", až ve mně budí pocit, že je na zakázku maloval někdo jiný - zvlášť str. 9 a 10 jsou opravdu hodně odlišné od zbytku alba. Možná ale jen neměl Gimenez své dny, nebo pro tuhle sérii hledal styl - to můžu jen hádat. Kdo se někdy pokusil pomalovat jen pár stránek stejným motivem v průběhu několika dnů, zjistí většinou (pokud mu samozřejmě všemohoucí nadělil aspoň trochu talentu), že list po listu bude také lepší a lepší. Faktem tedy zůstává, že zbytek knihy je skutečně záležitostí pro labužníky… Jeho síla není jen v zobrazení detailů zbraní, strojů a zařízení, doslova vymazlených zbrojí a brnění Vnitro gardy i obránců Marmoly, v techno-architektuře, a později i ve výrazech tváře (zloději koně, umírající Bari, neštěstím zlomený Oton)… Je to i v náladě, barvách, kompozicích jednotlivých listů. Opravdu pak stojí za to vzít lupu (…můj oblíbený zlozvyk, nejčastěji aplikován u Drunny, Volavky a veškerých XXX komiksů :-), a jen obdivovat tu krásu stvořenou rukou (a taky hlavou!) skutečných mistrů…

Na závěr - nebudu se rozepisovat o už klasicky (?) kvalitním přebalu a vazbě, výborném tisku, a dobrém překladu (neb neznám originál, měl bych tedy spíš napsat "smysluplném překladu"). Co se letteringu týká, ten se také hodně zlepšil, oproti Nikopolu je to znatelné (o "vlajkové" lodi Egmontu - Asterixovi - raději nemluvme). Myslím, že většině škarohlídů a rýpalů zatnul Egmont tipec - a doufám, že nejen pro tentokrát. Už teď se těším na další alba - docela bych uvítal tempo, nasazené u Bilalovy trilogie (to abych ale začal krást).

Já vím, jsem nekritický, moc to žeru, nechal jsem se zaslepit…. Neberte mě prosím mé nadšení, mé nejdražší hračky! Já beru komiks jako zábavu, nepotřebuju něco, co miluji, shazovat ani Vám cpát do hlavy své subjektivní názory a házet po Vás termíny, které ve slovníku slov cizích jen těžko hledati budete. Pro mě je kreslený seriál LÁSKA na celý zbytek života, vztah k němu je a asi už i byl součástí mé genetické výbavy, kterou jsem, jak se zdá předal své dospívající dceři, nad kterou jsem ještě nedávno lámal hůl (díky, J-Net!). No, a jestli Vy ty obrázky s bublinami rádi nemáte, tak nechápu, jak jste se dostali až sem. Nuda, net-turismus, zvědavost? Ať je to cokoliv, díky. No a pokud se opravdu nudíte, a čirou shodou okolností se do Vašich spárů tohle album také dostalo (ať už cestou jakoukoliv) a máte jakýkoliv (nejlépe jiný) názor, připojte pod tuto ne-recenzi svůj, a můžeme si hezky poklábosit (…nebo ještě lépe poštěkat…)!

… už jsou konečně všichni pryč…??? … Že bych si konečně vyměnil tu spálenou diodu, no a pak si skočím na skleničku superlubrifiantu… Jen jednu, slibuji, Pane!!!


Originál lze vidět na http://www.komiks.cz/clanek.php?id=562

Konečně volný víkend...!...?

Po dvou týdnech je tento víkend opět časem, který si můžu prožít dle svého a do práce (čistě teoreticky) nemusím ani páchnout (…kdybych ovšem neslíbil, že odpoledne vypomůžu…).

Proto jsme se s Wěruškou už v pátek dohodli, že pakliže vyjde počasí, hned v sobotu dopoledne vyrazíme na malou vycházku do blízkého okolí (…už třetí den totiž rosničkáři slibují déšť a pořád nic-ale nikdy nevíš…). V plánu jsme měli dofotit TIMOva graffiti dílka pod druhou částí mostu přes řeku u Riviéry. Ráno ke mně dle plánu dorazila na devátou hodinu, posnídali jsme společně a protože počasí bylo ideální, vyrazili jsme do krásného dopoledne. Rozhovor se hned stočil na naši současnou adresu – oba totiž bydlíme na privátech v pověstném brněnském lumpákově, tj. Kamenné kolonii neboli Kamence.
Naše dělnická dědinka postavená v prostoru bývalého kamenolomu je svým způsobem vážně unikát. Je to regulerní vesnička ležící téměř ve středu města, přes řeku sousedící s hotely Voroněž, Holiday Inn a areálem Brněnského výstaviště. Do centra je to skutečně jen pár minut pěšky. Navíc je Kamenka pověstným bydlištěm bohémy, volnomyšlenkářů, umělců…kdo prostě nepoznal, o hodně přišel… Tak jsme prndajíc a fotíc objekty k focení vhodné došli na šalinovou zastávku u Výstaviště. Přemýšlel jsem nahlas, kde vystoupit, abychom to měli na místo co nejblíž…a tak kecajíc jsem přestal dávat pozor a přejeli jsme o jednu zastávku… Měli jsme však štěstí, neboť nám jela téměř okamžitě směr město jiná tramvaj, takže čas jsme téměř žádný neztratili.
Hned po vystoupení mě to však v hlavě opět začalo šrotovat, protože jsem si uvědomil, že díky dokončení přemostění u pisárecké čističky a tunelu, bude možná skutečně těžké dostat se pod mostní pilíře. Štěstí nám však přálo a tak po přeběhnutí několika dnes nezvykle klidných několikaproudých komunikací, nově vysázeného (a strašně uměle vypadajícího) trávníku v klínu mezi nimi jsme se ocitli u okraje vysokého dřevěného plotu za svodidly. Tady měla dřevěná palisáda žřejmě sloužit k tomu, aby zadržela hluk jen nad komunikací a tento neobtěžoval toho, kdo by se za hradbou nacházel – je veselé, že za právě touto stěnou nikdo nikdy nebyl – je tu totiž pouze už mnoho let chátrající areál městských lázní a na druhé straně vylidněná a postupně devastovaná zahrádkářská a chatařská kolonie.
No a právě mezi drátěným plotem lázní a palisádou se v travnatém svahu zjevila nepříliš často používaná, ale přesto viditelná cestička, která vedla až pod most. Tak jsme po několika okamžicích bez problému dorazili k cíli naší cesty. A tady se nám před očima zjevilo naše první dnešní překvapení. Na druhém břehu pod mostním tělesem, kde jsme asi před měsícem a pár dny nafotili TIMOvi velkoplošné street-arty, bylo teď cosi jiné – jeho obrazy byly přelepeny velkými černobílými plakáty a i tak na dálku nám bylo jasné, že to nebude náš šálek kávy…provedli jsme prostě dokumentaci v hodině dvanácté. Nezbylo, než aby se má milá pustila do nafocení pomalu se loupajících barevných ploch na této straně, než tyhle „legály“ využije někdo jiný pro svůj „projekt“. A zatím co ona plnila paměťovku digitálu, já zjišťoval, jakým způsobem se dostaneme co nejjednodušeji na druhý břeh…
Možná vypadám jako hlupák a vy si říkáte, že „…asi po mostě, jak jinak…!“, ale tenhle most je poněkud specifický. Jednat je to most dálničního typu – to je jest, že na něm nejsou chodníky, široká trojproudová silnice končí svodidly a pro pěší tu není prostor. Dále je most složen ze dvou samostatných těles, pro každý směr jedno, které oba ústí (…tedy přesněji jeden ústí, druhý končí..) v pisáreckém tunelu. Jak už jsem řekl, pro pěší tu není chodník: silnice končí krajním pruhem a vysokými svodidly, za kterými je ještě vyšší jakésy zábradlí (asi 1 metr vysoké sloupky nad betovou zídkou nesoucí cosi jako železnou kulatinu), pak následuje jakési oplechované korýtko (..že by plné kabelů, vodičů, trubek, tedy cosi jako elektrikářská lišta ve větším..?), a nakonec po celé délce skleněná stěna. V místech kde konstrukce mostu končí a zařezávala se do náspu byla přidána a později vyměněna dřevěnou palisádou, stejně tak když mizela v tunelu. No, abych to zkrátil – po tom plechovém korýtku jsme nakonec proti směru jízdy vozidel most přešli a seskočili mezi sklostěnu a dřevostěnu, sešli po svahu a ocitli se tváří v plakátovací plochu olbřímých rozměrů. Nebudu lhát – to co ta banda tapetářů provedla mě děsně nadzvedlo (to se krotím ve výrazech!), nejen proto že to překrylo TIMOvu stěnu, ale i kvůli zbytečnosti, nepoetičnosti, nezáživnosti celé „instalace“. Tuhle partičku mám prostě jen za vandaly, co zničily kus poctivého street-artu…
Malou náplastí bylo, že jsme našli ještě pár pidivěciček, co jsme minule opomenuli vyfotit. To nám trošku zvedlo náladu a možná nás to navedlo na docela zajímavej nápad – hru s grafiťáckou tematikou. Jak jsme se blížili zpět ke Kamence, domýšleli jsme detaily hry do celkem drsných detailů, jako například … a nebo …. … . . sorry, ale o nápadu toho vážně víc neprozradím – pokud chcete vědět víc, zkuste se mrknout na www.mia-weruska.blogspot.cz, příspěvek ze dne 5.4.2008, možná o téhle části napsala víc a rozhodně tenhle náš den popsala lépe ;-)
No a poněvadž den už poněkud pokročil, něco jsme měli oba v nohách, bylo rozhodnuto, že dnes se necháme obsloužit, neboli zapadnem někam do restaurace a necháme se nakrmit. Minuli jsme Kamenku a mířili někam směr Křížová, kde je ve dvoře malá pizzeria. Bohužel nás (možná mě?) jejich nabídka příliš neoslovila a tak padl z mé strany (osudný) návrh navštívit opět po čase Pivovarskou restauraci na Mendláku, který byl (díky hladu) celkem vstřícně přijmut – bylo to pár kroků, vařili tam dobře a o hosta se starali dobře…kdysi…
Je tomu už tak – do Pivovarské zřejmě dlouho nepáchnem a chválu na své služby z naší strany dlouho nikdo neuslyší. Ale nepředbíhejme…
Bylo něco kolem jedné, spodní restaurace byla dost plná, vrchní část se pomalu zaplňovala. Vybrali jsme si místo a celkem se oba těšili na nějakou „mňamku“. Slečna donesla jídelní lístky a my začali vybírat – já si našel „vepřového fógla se špenátem a bramborovými knedlíky“, Wěruška přemýšlela o guláši, pak ještě něčem a nakonec už nevím o čem. Když pak na druhý pokus jsme servírce přednesli naše přání, bylo nám sděleno, že ty přední tři strany jídel jsou platné toliko ve všední dny a víkendová nabídka začíná po PŘEDKRMECH… Trošku jsem zaskřípal zuby, ale přistoupili jsme na to a jali se vybírat jídlo znovu – až teď jsem zjistil, že moje už vybrané jídlo stojí o víkendu místo optimálních (všednodenních) bez koruny osmdesáti korun plných 120,- Kč. Jedinný rozdíl byl v tom, že masa mělo být 200 gramů (ve všední dny pak 100 gr.), tedy o 40,- Kč víc za pár gramů flákoty… Až teď si Weruška všimla, že na první straně jídelního lístku je sice text, který sice upozorňuje, že ceny jsou platné v době „mezi 11-15 hodinou“, ale o všedních dnech či víkendech tam nebylo ani slovo…to mě tedy vážně dožralo! Za chvilku se přisunula servírka s otázkou, zda už máme vybráno. Tak jsem tedy s vervou začal zjišťovat, jak to vlastně mají s tím jídelním lístkem, jestli tak náhodou nepřivádí zákazníky v omyl, když tam vůbec nemají uvedené, že tato část je pro všední dny a jiná pro víkendy, proč nemůžu tedy dostat porci za 79,- Kč… Slečna zřejmě nečekala tolik otázek a z počátku nebyla schopna smysluplné odpovědi, po chvíli však nabyla klida a sdělila nám, že „…to všechno vymasleli v kuchyni…“… :-D (... Mimochodem, začal jsem tuhle hlášku s úspěchem používat...)
Netuším, zda to měla být omluva, výmluva, konstatování faktu, či cosi úplně jiné. Jisté je to, že jsem si nakonec obědnal předražený špenát a Wěruška ňáký italský nudle s kousky kuřecího masa a spolu už s teď slušně zaplněnou restaurací jsme čekali na naše jídlo. Má milá vypila džus, mě na stole pomalu vyprchávala Mattonka, velká ručička hodin se pomalu přesunula o hodný kus dál a pořád nic… Několikrát kolem naprázdno prošla naše mátoha (většinou opravdu nenesla nic); brblání bylo slyšet i od vedlejšího stolu, kde seděla asi sedmihlavá skupinka (asi) studentů, kteří přišli chviličku po nás a taky nedostali ještě nic. Dokonce mátohu zavolali a dožadovali se odpovědi na jednoduchou otázku - „KDY!?“ Odpovědi se zřejmě nějaké dočkali, jídla také, ale museli se ještě počkat – mám pocit, že jsme tam od objednání strávili určitě přes půl hodiny, než nám krmě byla donesena. Jisté je, že mě nechutnalo – zvlášť knedlíky fakt vypadaly jako uvařené kousky opečené brambory a to mě už pak tak rozhodilo, že vážně netuším, jaké to jídlo bylo. Nějak mechanicky jsem ho snědl, poté zavolal kasírujícího pinkla a zaplatil – nechal jsem si do halíře vyplatit nazpět, ač stál vrchní hned vedle a nespěchal s nacházením drobných. Nakonec to vše vrátil a my s W odešli… Fakt děsnej zážitek!!!
No, a tím katastrofy toho dne byly vyčerpány - pravda, byla tam ještě jedna událost, která málem celý den ještě podtrhla, ale zaplať bůh se tak se nestalo. Wěrušce se totiž podařilo u ní na privátě vylít na moje PDA a spolubydlin noťas (...PŠŠŠŠT!!!!...) IKEA stakan plný syrupové voda. PDA osvědčilo opět svou nezničitelnost, notebook to jen lízlo a po zatím lesklém povrchu ona nasládlá břečka stekla, takže O.K.
Takže tak - adrenalinový víkend si prostě lze užít i zcela nečekaně a bez přípravy. Dá-li ale nějaká vyšší bytost, jenž tahá za nitky našich cest a osudů, žádám ji touto oficiální cestou aby příští volný víkend zaměřila pozornost jiným směrem než na mě a mou milovanou M.W.

PŘEDEM DĚKUJEME! :-)

P.S.: Pokud Vás to zajímá, pro srovnání mrkněte na http://mia-weruska.blogspot.com/ , příspěvek "Tohle vymysleli v kuchyni"

PŘÍMLUVA ZA FANTAZII

V podstatě nikdy až do okamžiku, než jsem vstoupil do společenství KNIHKUPCŮ, jsem si tak naplno neuvědomil, že by mě okolí (a teď už i obec profesní a u jednotlivců se nebojím napsat i profesionální) mohlo považovat za podivína. Leč je tomu tak...

V okamžiku, kdy jsem v prvních dnech na novém pracovišti otevřel ústa a vyslovil názor, že se ve fantastické literatuře (čti "sci-fi a fantasy") a kreslených seriálech (čti "komiksech") vyznám, že jsem "sběratel" a mám toho nemálo načtené a nakoukané, jsem se stal exotem, ítým, cizincem ve vlastní zemi.
Smutné - jsem asi divnější, než jsem si byl doposud ochotný přiznat.
Příjemné - jsem náhle tvorem hodným pozornosti.
Pozoruhodně divnej.
To je fajn pocit...

V předešlých "nekulturních" působištích mě to ani nenapadlo - prostě jsem tyhle příběhy četl, občas mě někdo požádal o nějakou tu zápůjčku a tím to haslo - že bych tam byl mezi svými a já to nepoznal?
Teď jsem ale hymlhergotkrucinálfagot na kulturní půdě (...pořád tak knihkupectví beru a může si říkat kdo chce, co chce...), ale připadám si tu náhle nepatřičně jako vegan v masně...
I nastává pro mě práce osvětová a já svým drahým, touto literaturou nepostiženým kolegům vysvětluji a káži, jak to s tou fantastikou je:

...že stejně tak jako v obyčpróze, tak i u nás je, byla a bude napsána spousta děsnejch blábolů; že i my (tím myslím SF&F fanoušky) jsme četli i věci mimo náš milovaný žánr, že jsme vyrůstali na stejných dětských knížkách a koukali na stejný filmy, poslouchali stejnou muziku, navštěvovali povětšinou školy určené běžným dětem a vůbec vyrůstali na téže planetě, v malé zemičce vprostřed jednoho světadílu a často i ve stejném městě...

V případě dalších pochybností argumentuji tím, že ty naše (...pro ně stále ještě podivné...) PŘÍBĚHY jsou jen recykláty těch starších, dávných, původních...
Podobné těm, co vznikaly už kdysi u jeskyních ohnišť.
Deklamovaly se naslouchajícím patriciům i plebejům ve stínu antických sloupoví.
Co se šeptaly v posvátném tichu pod klenbou gotických chrámů.
I těch, jenž se vyprávěly v zákopech první světoválky a přesto se nerozplynuly jako dým společně vykouřené cigarety.
Jako zmizela jména a tváře jejich vypravěčů.
Že NAŠE příběhy jsou tolik podobné těm JEJICH.
PŘÍBĚHY JSOU UNIVERSÁLNÍ...
A že tudíž i my jsme vlastně podobní, možná dokonce stejní...
Někteří tomu i uvěří...
Aspoň na určitou dobu...

...Až do okamžiku, než do mého hájenství vstoupí zákazník, soudruh se stejným cejchem (postižením, diagnózou) a ONI, ještě né pevní ve víře o naší "normálnosti" jsou svědkem kulturního šoku - sledují, jak se propadáme do diskuze o posledním románu toho či onoho spisovatele, vzpomínáme na první přečtené knížky našeho drahého žánru, později citujeme pasáže a vzpomínáme na zápletky příběhů, využívajíc častěji tajné řeči zasvěcenců, kterou je nemožné jim NORMÁLNÍM dešifrovat...

Když pak po hodném čase probereme vše nezbytné, není pro mě těžké vyčíst z podivně nepřítomné tváře opodál stojícího kolegy někdy zmatek, jindy nelíčený údiv, nejednou i zděšení... Radši nevidím, odvraceje hlavu, co to dělá s totálně nepřipraveným NORMÁLNÍM zákazníkem, jenž se shodou okolností ocitne našemu hovoru na doslech...

Jsem šťasten, že jsem schopen vnímat zřídla FANTAZIE.
Všechny tu krásu za oponou, která zůstane pro spoustu z Vás navždy zatažena.
Nejsem smutný z toho, že za ni nikdy ani nenahlédnete...
Nadšen z toho, že Ti povolanější svou imaginaci umí bezezbytku předat nám připraveným.
Jsem rád řekněme .... ZVLÁŠTNÍ...

...?...
...Nebo snad ANO?...
...I VY máte tu schopnost?

NESTYDˇTE SE ZA TO A BUDˇTE VÍTÁNI!!!

Nicky, přezdívky a jinak skryté identity

Jak jsem napsal už v Curriculum Vitae, chtěl bych se tu zamyslet nad tím, proč se vlastně zde, ve virtuálnu, schováváme pod tu více či méně originální a vtipná jména, hrajeme podivné (nejen on-line) hry, při nichž někteří mění nejen jméno, věk, ale často i pohlaví...
...je ale pravděpodobné, že se od tohoto nápadu budu tu víc, tu méně odklánět, abych později zase navázal na původní (či úplně jinou) linku a řítil se k nejasnému konci, mlhavému závěru a nejistému rozhřešení. Na rozdíl od mé milované mě totiž chybí vědomosti o tom, jak psát věci s určitým ponaučením, jak zpracovat text přísně vědecky, jak ho doplnit zdroji, odkazy, komentáři... Já to sem prostě "...naperu pod tlakem, trochu to zedituju a basta...". A vy čtěte a využijte možnosti mě řádně zpucovat za ty bláboly, co si tu dovoluji vystavovat.

Budu rád, když se i od Vás dozvím z Vašich zkušeností něco víc - přece jen jsem OLDSKULL a ač se tímto „zdánlivě skutečným“ prostorem už nějaký ted ten pátek proháním, přesto jsem stále nepolíben různými chaty, stránkami typu LÍBÍM SE, MY SPACE a o podobných nemluvě…neberou mě, jsou příliš prvoplánové a z mého pohledu i idiotské. Nesouhlasíte? Napište!

No a teď zpět k podstatě nadpisu i celého tématu...i když začnu poněkud zeširoka.... :-P

Moje mamka byla vždy veskrze originální ženská - tady se však chci věnovat jen jednomu jejímu drobnému příspěvku k mému životu (ostatní možná jindy a na jiném vláknu). A nutno konstatovat, že je to jeden z těch, co mě provází asi stabilně nejdéle a který jsem přijal za vlastní už pradávno; dřív, než se spousta z Vás, drazí čtenářové, narodila.
Jak už jsem napsal, mamka byla originál (říkali jsme jí taky Jitulka). Vybrala pro mě i bráchu startovací jména (jistě po domluvě s naším tátou - mimochodem, nesu jméno svého otce), přesto však jí to, co jsme měli vepsáno v rodných listech zřejmě neuspokojilo… Co jsem začal brát rozum a moje paměť sahá, byla mužská část rodiny (ač početnější - 3 ku 1 - nikdy dominantní) svolávána, oslovována a pro okolí známa jako „AXÍCI“. Toto jméno-oslovení, jak už bylo jinde řečeno, je odvozeno z počátku našeho příjmení. Nové "příjmení" se brzy vžilo a používala ho celá rodina (včetně babiček, dědečků, strýců a tet), o kamarádech a našich známých nemluvě.
Časem to mamce zřejmě přestalo stačit. A tak stejným způsobem, jakým vytvořila nové příjmení, stvořila i nová jména svým synům - já se stal DAXem, brácha pak MAXem. Když pak svolávala své děti, stačilo jí zakřičet „MAXDAX!“ a táta věděl, že může klidně zůstat ležet na gauči… Pokud si totiž vzpomínám, táťka od mamky přezdívku nikdy nedostal - byl asi dobře od své paničky ochočený a slyšel na jakékoliv jméno. Zůstal prostě a jen „AXÍKem“ až do své poměrně už blízké smrti…
...Mě osobně se nové jméno líbilo. Mluvím záměrně o novém jménu, byl jsem tak od toho okamžiku DAX.
Jako 7 nebo 8-letý prcek-školák na prvním stupni jsem měl běžně v pololetí kolem 180 a více zameškaných hodin. Mé zdraví nebylo z nejlepších, tak jsem spoustu času trávil doma, mimo lavice. No a když se u druháka (třeťáka?) ležícího doma v posteli střídají hlídající rodiče, babička s dědou (povětšinou babička Ostravská-Helenka a děda Zelený-Jarek, který mým dědou nebyl, neboť si babičku nigdá nevzal) a žádný z nic tomu kašlajícímu a usmrkanému neřekne jinak než tím tolik hezkým a novým jménem (vyžadoval jsem to!), může se stát nejen dítěti, že na své jméno prostě přestane slyšet...tak jsem to i chtěl...
Po návratu do školy jsem na své oficiální, matrikou přisouzené jméno nereagoval, soudružka učitelka se po určitou dobu marně domáhala pozornosti z mé strany, oslovujíc mě "postaru".... A aby toho nebylo málo, nejen že jsem přezdívkou podepsal svůj výkres, ale přepsal jsem si i jméno na sešitu (..už vážně nevím, jestli na jednom či více..?)
Došlo tak k podstatné regulaci délky i tvaru jména (prostě se zcela změnilo :-) a úplnému zrušení příjmení. Kamarádům a spolužákům jsem hrdě novou identitu představil a požádal je, aby mě tak nadále oslovovali...prostě jsem ZBLBNUL, jak později konstatovala babička Blažovická (Boženka), nicméně přesto, že tohle všechno kolem nového jména časem poněkud vyšumělo (...z mnoha zřejmých důvodů - rozmluva učitelky s mamkou, později stěhování do jiné části Brna...).
Děda Bohoušek-Bohumil (po svém otci také často po židovsku zván jako JOVIT - mě staroušci na vesnici občas říkali "malej Jovit" nebo "nejmenší Jovit" - určitá podoba tam prostě byla) to co si pamatuji nijak nekomentoval, pravděpodobně to jen zapsal do jednoho ze svých deníků, které si pedantisticky vedl po dlouhé roky...asi dnes už neuvěříte, jak bylo těžké každoročně pod Vánoční stromeček sehnat kalendář dle dědových přesných propozic - denní celostránkové záznamy s hodinovými řádky, tuším od 6:00 do 22:00, to byl minimální, leč občas těžko splnitelný požadavek (nakonec se pod stromkem ale vždy objevil ;-)... Pravidelnou složkou dědových záznamů bylo pak měření venkovní teploty a směru větru, srážek, sledování oblačnosti a to vše minimálně 3 krát denně, zaznamenal veškeré poživatiny toho dne (i s poznámkami o babiččiném kuchařském umu a použitých surovinách-či recyklaci nespotřebovaných poživatin včerejších a jejich transformace do nových kulinářských nápadů), následovaly provedené hospodářské práce, provedené opravy (plánované i nutné), pěstitelské úspěchy (včetně připouštění králíků, snůšek slepičích vajec a snad i počtu lusků na jeden hrachový stonek :-), konče pak u veselých historek z průběhu celého dne (ať už něco komentovala babička či se něco událo na ulici, i v hospodě- pardon, dědeček totiž říkal, když se večer nenápadně vytrácel, že jde "mezi lidi" - zatím co babička zastávala názor, že opět odchází "mezi ty lumpy"...).

Tak jsem zase trošku uhnul ...No, k tomuto (dědečkovi, babičce, prázdninám, báječným časům mého dětství..) se jistě také ještě vrátím, teď však zpět k přezdívkám, nickům a jiným identitám vůbec....

...Já však (přes všechna protivenství) nezapomenul na své umělé nové jméno a až nastala správná doba, opět jsem svou oblíbenou identitu vytáhl na světlo a začal používat. Už jsem však nikoho "nenutil", ale používal jsem ho častěji a častěji, vysvětloval onu jednoduchou storku o tom, jak jméno vzniklo... V té době (píši teď o věku po desátém roce života) jsem velmi maloval a svými obrázky jsem zásoboval památníky i stěny svých spolužáků, takže jsem měl idealní šanci k novupřipomenutí mého "jména"...

Předpubertální období bude následovat v další a následujících částí, které se tu dozajista brzo objeví - možná bude něco k jiné části napsáno dříve, ale toto dozajista dokončím - TAK PŘÍSAHÁM!

KNIHÁK

...neboli...

JAKÉ TO JE BÝT V MÉM VĚKU KNIHKUPECKÝM UCHEM V KNIŽNÍM SUPERMARKETU,
ZVLÁŠTĚ V PŘÍPADĚ,KDYŽ KNÍŽKY VÁŽNĚ MILUJI...


Abych to trošku uvedl do souvislostí - počátkem února tohoto roku jsem se stal zaměstnancem nového brněnského knihkupectví. Prostě jsem si v necelých 41 letech splnil svůj sen…sice pozdě, ale přece, řekl jsem si… Do knihkupecké partičky jsem myslím celkem bleskem zapadl, neboť vzhledem ke své „sečtělosti“ a přirozenému sklonu k aplikaci „sociálního inženýrství“ na své okolí jsem všechny záhy přesvědčil, že tam patřím - a navíc jsem tvor přátelský, sociálně cítící, ukecaný...
Bodejť bych tam nepatřil, když jsme získal sekci sci-fi, fantasy, komiks a za pár dní ji dal dohromady.
Jako „bonus“ jsem pak dostal historické romány, historii, kuchařky, sport, auto, hobby, brněnské tisky, něco z obrazových publikací a military… Když to teď vidím napsaný, tak je to dost hustý, ale pravdou zůstává, že je se mnou na patře ještě kolegiňka Janička, takže se i ona občas prohání na mé části a já v její české a světové beletrii, ženských románech, poezii, krimi, thrillerech, autobiografiích, životopisech a humoru.
No, je to vážně občas masakr!
Fakt je ten, že mě tahle práce neskutečně baví, i když to není vždy legranda k potrhání. Ale je to o tom, že ač ještě pořádně netuším, za co a koho vlastně válčím, jedno vím jistě - chci tu vydržet, co nejdéle…ale né děj se
co děj.
A o mých osobních konfliktech, jenž mě přináší tenhle NEW JOB, bude tahle část…


Je faktem, že jsem ve svém životě už dělal celkem dost věcí - neboli jsem pracoval u různých zaměstnavatelů na různých pozicích.
Byl jsem elektromechanikem na výrobní lince a s klíčem, šroubovákem a kleštěmi budoval socialismus.
Jako voják jsem sloužil na tehdy exkluzivním tajném podzemním pracovišti PVOS (Protivzdušné obrany státu) a později byl divizním personalistou.
Hned po návratu do civilu jsem nastoupil na učňák a rok mistroval budoucím (o čtyři až pět let mladším) elektromechanikům…učili jsme se od sebe ale myslím navzájem…
…abych pak odešel k Ministerstvu vnitra a jako řadový policista odsloužil víc než 10 let v různých složkách, ale o tom možná jinde…
Už během fungování u Vnitra jsem se chytil drápkem u pojišťováků, ale nešlo to - jako státní zaměstnanec jsem nemohl, jako čerstvý vysloužilec jsem pak zase už nechtěl oblbovat lidi.
Takže jsem začal dělat pro strýce v jeho zastavárně, ale jako „bývalému poldovi“ mě to po čase přestalo jít pod fousy - o nelegálnosti spousty obchodů svého drahého příbuzného vůbec nepochybuji … dále CENSORED!
Nechal jsem se zaměstnat u Brněnské správy komunikací jako dispečer a hlídal pár měsíců provoz v tunelech Pisáreckých a Husovických.
Úspěšně jsem prošel pohovory a získal místo u IKEA ČR a nastoupil jako SECURITY & OPERATING MANAGER, abych s nástupem o tuhle pozici přišel a stal se „jen“ členem stejně nazvaného oddělení. Navíc k činnostem vyplývajícím z náplně tohoto oddělení (ochrana zákazníku, požární ochrana, bezpečnostní školení, pult centralizované ochrany, řízení bezpečnostních pracovníků BS Securitas na OD, kontrola práce pokladních a ostaních zaměstnanců na OD, zásobování OD spotřebním materiálem, …) se ze mě stala i LOCAL IT podpora a já dostal na starosti compy, tiskárny, routery a servery v obchoďáku…navíc jsem lítal mezi Brnem a novým obchoďákem v Ostravě, který se dokončoval a finišovalo se před otevřením...moc činností a málo času, čím dál víc a víc věcí jsem nestíhal, takže...
...Neustál jsem to ve stejném okamžiku jako budovy ňůjorského světového obchodního centra se zřítila i moje nadějná kariéra…
…a já pak po několika týdnech na pracovním úřadu našel sám práci ve skladu-expedici firmy CROCODILLE (výrobce toustů a baget) abych tam během pěti let zažil 19 vedoucích depa a obchodních zástupců (životnost u firmy asi 4 měsíce), nespočet řidičů a nakonec vytočen a bez půl třetí (tedy dva a půl) výplaty odešel (o tom už jinde).
Později jsem pracoval i jako zaměstnanec společnosti dovážející ojetá luxusní vozidla - taktéž toto i následující podrobněji jinde ;-) - jako „dráteník“ u společnosti vyrábějící kabely nejen pro automobilové koncerny, či jako stavební dělník nebo prodejce nového mobilního operátora…

Tak a jsem konečně tam, kam jsem od počátku mířil, tj. ke žhavé současnosnosti a já věřím i k jakémusi novému začátku. Konečně totiž mám šanci dělat něco, co mě zajímá a baví…
Jaké to tedy je začínat jako knihkupecký novic se tu budete mít možnost dočíst…a to tak dlouho, pokud mě to bude bavit (…třeba už v té době ze mě bude knihkupecký „profík“…)!

NA ČEM ULÍTÁVÁM

Je to jednoduché (a vlastně se to prolíná s položkou BEZ ČEHO SE NEOBEJDU...)

* na sladkým - od čokolády přes zákusky, buchty, koláče, koblihy, tatranky, zmrzliny,džus … CUKRCUKRCUKRCUKRCUKRsugarAzaseCUKR!

* na muzice - jsem mimojiné taky celkem patologickej poslouchač MP3 záznamů. Jak už jsem poznamenal výše, jsem vděčný za cokoliv trošku zajímavého, takže hodně filmové muziky, SMASH mixů, etna, mluveného slova, industrialu, klasické hudby, neo-punku, elektro, house, trance…snad kromě Evy a Vaška, české dechovky a popu (Gotta, Vondráčkové, Koláře, Bílé a podobných „umělců“) snesu cokoliv. Takže sluchátka na uších zapojený do discmana, MP3 přehrávače nebo PDAčka jsou spolu s čepičkama mou další přirozeností…

* jsem TV maniak - u zaplé televize často (a velmi spolehlivě) usínám…teď u zaplé TV i píšu, například…teď už vlastně ne, domácí si odnesl televizi, neb ta jeho prýž bouchla...vlastně můžu zařvat HURÁÁÁÁÁ! MŮŽU VÍC PSÁT!!!!!

* …a když neusínám u TV, hraje mě aspoň rádio - teď to bývá brněnské FREE RADIO 107 FM (ex STUDENT). Občas to bývá tak, že ač třeba ráno vstávám do práce, tak do noci čekám na radio verzi ČERVENÉHO TRPASLÍKA a až u něj blaženě usínám (…to bývá kolem 02:00 hodin…)

* A nakonec to NEJ - „sci-fi - fantasy - comics“. Na těchto knížkách, sešitech, albech, časákách, ale i .txt, .doc, .pdf, .pdb, .cbr či .jpg fajlech jsem doslova „závislej“… Ale o tomto budu psát jinde...jinde, ale vlastně tady.

Něco jako úvod...

Dobrá, půjdu s pravdou ven.

I když tato část textu může naznačovat cokoliv, tady rozhodně žádnou autobiografii nebo zpověď nehledejte. Co jsem o sobě chtěl říct (či ukázat), bylo již umístěno v Curriculum. Ti bystřejší z Vás spoustu indicií o mě (…tedy, pokud Vás to zajímá…!) najdou s největší pravděpodobností v dalších textech, které zde zanechán, zbytek pak mezi řádky nebo pod čarou (ať už doslova či přeneseně), Ti ostatní (ano, i pro Vás píšu ;-), si tu aspoň procvičí čtení. Možná i zjistí, že na tom nejsou s pravopisem a slohem až tak špatně a možná si i počtou…

…inu, nic mě není vlastnější než občasný lehký sarkasmus a ještě lehčí úsměv na tváři…

Tady ty stránky budou prostě můj MIŠ-MAŠ, něco na způsob „todle můžu a tamto nemusím“…

* Budou tu věci, bez kterých se denně neobejdu.

* Události co už byly, ale nechali stopu.

* Lidé co znám dlouhé roky, ale i pár dní a pořád je mám v hlavě.

Soustředím se tu na podněty, které ať už přímo či nepřímo zasahují do nejen mého života – takže tu najdete od politiky a politiků, přes film, literaturu, hudbu, komiks a ostatní umění, skrz internet pak k zážitkům všedního dne, vnímané všemi smysly, či od svých přátel a známých až k těm, od kterých bych se nejradši držel co nejdál a ono to nejde…

Pro větší přehlednost to ještě rozhodím do kapitol (pokud to tedy půjde) a k některým milcům i nemilcům přihodím i poněkud osobnější komentář, nehledejte recenze, ale spíš „proč mě právě tohle dostalo nebo otrávilo“…. No, a pokud nebudete souhlasit (samozřejmě i pokud budete), přihoďte sem prosím svůj komentář.

KAPIŠTO?

„HASTA LA VISTA, DÍVKY A CHLAPCI….!“

Bez čeho se vážně neobejdu

Kdybych to chtěl nějakým způsobem generalizovat, bylo by to velmi jednoduché; napsal bych, že potřebuju vpravdě neustále vzduch s určitou hladinou kyslíku a v určitých časových intervalech přísun bílkovin, cukrů, aminokyselin a vitaminů…
Ono je to vlastně technicky přesně tak, ale to bylo příliš jednoduché a hlavně zcela mimo moje přesvědčení o svobodě slova a právu na informace. A jak je zřejmé, jsem tvor komunikativní, jenž se rozhodl psát…nejen o sobě a nejen pro svou potěchu.
Dost bylo krycí palby, spouštím palbu přehradnou….a povídám a povídám…a kecám a kecám…

Věci denně nezbytné:

(Jen pro pořádek – nemohu být bez své milované Věrušky, která mě dává víc, než mě daly všechny ženy mého života. To není jinak nadsazené, to je jen konstatování faktu – já u této mladé ženy našel všechno, co jsem si vždy přál…a dost, moje milovaná není VĚC, takže sem nepatří…ale nemohl jsem ji tu samozřejmě nezmínit…)

1/ Vybudoval jsem si slušnou závislost na kávě. Moje denní minimum jsou tři (…čtyři, pět…) víc než dvoudecové hrníčky. Cigareta a káva patřila dlouhou dobu k sobě, cigaret jsem se zbavil rád, kávy se nevzdám…
Když tak nad tím přemýšlím, byl jsem kdysi spíš čajíčkář… tedy pokud se to tak dá říct, neboť čaj v mém podání znamená – konvice o obsahu asi 1,5 litru, dva sáčky černého čaje, asi tři lžíce cukru krystal (někdy i více), dle protřeby i kapku sirupu (větší=lepší), sdostatek citronu (či kvalitní citrónové šťávy) víc než výhodou…to bylo ale o hodně dříve, byla na to zvyklá bejvalka i Žanda. Věrka tento způsob popíjení čaje odmítá, takže ho již tímto způsobem nechystám, nicméně čaj (v současnosti JENČA je mou-naší láskou)…ale to jsem odskočil, tak back in cafe…

Je to vlastně podobné jako s čajem – tj. pro většinu nepochopitelně silná a přeslazená tekutina navíc s mlékem či smetanou, předobraz typicky policajtské americké kávy (jen ta kobliha chybí-tedy to taky MOC můžu, ale není podmínkou). Preferuji instantní (tedy jedině instantní) NESCAFE CLASIC, nemám problém s JIHLAVANKOU (opět instant), v poslední době jsem byl nucen přejít na totálně levnou záležitost – mám namixovaný zbytek NESCAFE s TESCO VALUE INSTANT ( bratru za 26,- Kč, pokud se nemýlím…). Instantní TESCO jsem ale nejdřív vyzkoušel a žádný super-shit to nebyl, navíc barvou a strukturou granulí odpovídalo NESCAFE, tak jsem to mixnul…ke své plné spokojenosti.

2/ Dlouho jsem přemýšlel o dvojce, ale v podstatě to bylo hned zpočátku jasné, neboť je to mé drahé postarší a pekelně již dobité T-MOBILE PDA II, neboli kapesní počítač kombinovaný s telefonem… Je to šikovná mašinka a i když je vyrobena někdy na konci roku 2003, je pořád srovnatelná s většinou současných…docela mě to zaráží, ale je to vážně tak. S dostatečně velkou SD/MMC kartou (v současnosti 1 x 2 GB, 1 x 512 MB) s sebou tahám dosti velkou knihovnu (skutečnou knihovnu, to je několik stovek knížek, většinou sci-fi, fantasy ale také spousta literatury faktu), pár filmů (ulítávám na I’m Legend) či pár dílů TV seriálů („THE IT CROWD“ a „Potkali se u Kolína“ J), nějakou tu muziku (soundtracky z AKIRA, GHOST IN THE SHELL, FINAL FANTASY_ADVENT CHILDREN, hry ZAKLÍNAČ, ale taky BILLY TALENT, THE KILLER’S či český HIP-HOP z konce minulého a začátku tohoto tisíciletí…)

Jen kdyby baterka vydržela tak aspoň dva dny - tedy s denním čtením (tak 2.hodinky), tak s půlhoďkou přehrávání filmů o pauze v práci a nějakým tím telefonováním… Stejně je to moje milovaná stařenka, až jednou umře, asi to obrečím…URČITĚ!!!

3/ S trojkou jsem si nebyl vážně jistej…až jsem si řekl, že jsem si ukousl trošku větší sousto, ale to bylo jen na moment. Takže číslo 3 obsadily…TAM TADADÁÁÁ… mé obligátní pokrývky hlavy! Inu, bez své „fidelky“, „leninky“ a „bejzbolky“ bych to asi nebyl už já.

Nosím „něco na hlavě“ v podstatě celoročně a za ty roky, co tohle provádím, mě hlavu přikryla spousta bezva čepiček a kšiltovek. Některé se prostě rozpadly nošením, jiné vyšly „z módy“, jiné jsem pozbyl třeba ztrátou (…že Věruško?…J). Nemám-li něco venku na hlavě, jsem nejen nesvůj, ale nejsem to já…