Konečně volný víkend...!...?

Po dvou týdnech je tento víkend opět časem, který si můžu prožít dle svého a do práce (čistě teoreticky) nemusím ani páchnout (…kdybych ovšem neslíbil, že odpoledne vypomůžu…).

Proto jsme se s Wěruškou už v pátek dohodli, že pakliže vyjde počasí, hned v sobotu dopoledne vyrazíme na malou vycházku do blízkého okolí (…už třetí den totiž rosničkáři slibují déšť a pořád nic-ale nikdy nevíš…). V plánu jsme měli dofotit TIMOva graffiti dílka pod druhou částí mostu přes řeku u Riviéry. Ráno ke mně dle plánu dorazila na devátou hodinu, posnídali jsme společně a protože počasí bylo ideální, vyrazili jsme do krásného dopoledne. Rozhovor se hned stočil na naši současnou adresu – oba totiž bydlíme na privátech v pověstném brněnském lumpákově, tj. Kamenné kolonii neboli Kamence.
Naše dělnická dědinka postavená v prostoru bývalého kamenolomu je svým způsobem vážně unikát. Je to regulerní vesnička ležící téměř ve středu města, přes řeku sousedící s hotely Voroněž, Holiday Inn a areálem Brněnského výstaviště. Do centra je to skutečně jen pár minut pěšky. Navíc je Kamenka pověstným bydlištěm bohémy, volnomyšlenkářů, umělců…kdo prostě nepoznal, o hodně přišel… Tak jsme prndajíc a fotíc objekty k focení vhodné došli na šalinovou zastávku u Výstaviště. Přemýšlel jsem nahlas, kde vystoupit, abychom to měli na místo co nejblíž…a tak kecajíc jsem přestal dávat pozor a přejeli jsme o jednu zastávku… Měli jsme však štěstí, neboť nám jela téměř okamžitě směr město jiná tramvaj, takže čas jsme téměř žádný neztratili.
Hned po vystoupení mě to však v hlavě opět začalo šrotovat, protože jsem si uvědomil, že díky dokončení přemostění u pisárecké čističky a tunelu, bude možná skutečně těžké dostat se pod mostní pilíře. Štěstí nám však přálo a tak po přeběhnutí několika dnes nezvykle klidných několikaproudých komunikací, nově vysázeného (a strašně uměle vypadajícího) trávníku v klínu mezi nimi jsme se ocitli u okraje vysokého dřevěného plotu za svodidly. Tady měla dřevěná palisáda žřejmě sloužit k tomu, aby zadržela hluk jen nad komunikací a tento neobtěžoval toho, kdo by se za hradbou nacházel – je veselé, že za právě touto stěnou nikdo nikdy nebyl – je tu totiž pouze už mnoho let chátrající areál městských lázní a na druhé straně vylidněná a postupně devastovaná zahrádkářská a chatařská kolonie.
No a právě mezi drátěným plotem lázní a palisádou se v travnatém svahu zjevila nepříliš často používaná, ale přesto viditelná cestička, která vedla až pod most. Tak jsme po několika okamžicích bez problému dorazili k cíli naší cesty. A tady se nám před očima zjevilo naše první dnešní překvapení. Na druhém břehu pod mostním tělesem, kde jsme asi před měsícem a pár dny nafotili TIMOvi velkoplošné street-arty, bylo teď cosi jiné – jeho obrazy byly přelepeny velkými černobílými plakáty a i tak na dálku nám bylo jasné, že to nebude náš šálek kávy…provedli jsme prostě dokumentaci v hodině dvanácté. Nezbylo, než aby se má milá pustila do nafocení pomalu se loupajících barevných ploch na této straně, než tyhle „legály“ využije někdo jiný pro svůj „projekt“. A zatím co ona plnila paměťovku digitálu, já zjišťoval, jakým způsobem se dostaneme co nejjednodušeji na druhý břeh…
Možná vypadám jako hlupák a vy si říkáte, že „…asi po mostě, jak jinak…!“, ale tenhle most je poněkud specifický. Jednat je to most dálničního typu – to je jest, že na něm nejsou chodníky, široká trojproudová silnice končí svodidly a pro pěší tu není prostor. Dále je most složen ze dvou samostatných těles, pro každý směr jedno, které oba ústí (…tedy přesněji jeden ústí, druhý končí..) v pisáreckém tunelu. Jak už jsem řekl, pro pěší tu není chodník: silnice končí krajním pruhem a vysokými svodidly, za kterými je ještě vyšší jakésy zábradlí (asi 1 metr vysoké sloupky nad betovou zídkou nesoucí cosi jako železnou kulatinu), pak následuje jakési oplechované korýtko (..že by plné kabelů, vodičů, trubek, tedy cosi jako elektrikářská lišta ve větším..?), a nakonec po celé délce skleněná stěna. V místech kde konstrukce mostu končí a zařezávala se do náspu byla přidána a později vyměněna dřevěnou palisádou, stejně tak když mizela v tunelu. No, abych to zkrátil – po tom plechovém korýtku jsme nakonec proti směru jízdy vozidel most přešli a seskočili mezi sklostěnu a dřevostěnu, sešli po svahu a ocitli se tváří v plakátovací plochu olbřímých rozměrů. Nebudu lhát – to co ta banda tapetářů provedla mě děsně nadzvedlo (to se krotím ve výrazech!), nejen proto že to překrylo TIMOvu stěnu, ale i kvůli zbytečnosti, nepoetičnosti, nezáživnosti celé „instalace“. Tuhle partičku mám prostě jen za vandaly, co zničily kus poctivého street-artu…
Malou náplastí bylo, že jsme našli ještě pár pidivěciček, co jsme minule opomenuli vyfotit. To nám trošku zvedlo náladu a možná nás to navedlo na docela zajímavej nápad – hru s grafiťáckou tematikou. Jak jsme se blížili zpět ke Kamence, domýšleli jsme detaily hry do celkem drsných detailů, jako například … a nebo …. … . . sorry, ale o nápadu toho vážně víc neprozradím – pokud chcete vědět víc, zkuste se mrknout na www.mia-weruska.blogspot.cz, příspěvek ze dne 5.4.2008, možná o téhle části napsala víc a rozhodně tenhle náš den popsala lépe ;-)
No a poněvadž den už poněkud pokročil, něco jsme měli oba v nohách, bylo rozhodnuto, že dnes se necháme obsloužit, neboli zapadnem někam do restaurace a necháme se nakrmit. Minuli jsme Kamenku a mířili někam směr Křížová, kde je ve dvoře malá pizzeria. Bohužel nás (možná mě?) jejich nabídka příliš neoslovila a tak padl z mé strany (osudný) návrh navštívit opět po čase Pivovarskou restauraci na Mendláku, který byl (díky hladu) celkem vstřícně přijmut – bylo to pár kroků, vařili tam dobře a o hosta se starali dobře…kdysi…
Je tomu už tak – do Pivovarské zřejmě dlouho nepáchnem a chválu na své služby z naší strany dlouho nikdo neuslyší. Ale nepředbíhejme…
Bylo něco kolem jedné, spodní restaurace byla dost plná, vrchní část se pomalu zaplňovala. Vybrali jsme si místo a celkem se oba těšili na nějakou „mňamku“. Slečna donesla jídelní lístky a my začali vybírat – já si našel „vepřového fógla se špenátem a bramborovými knedlíky“, Wěruška přemýšlela o guláši, pak ještě něčem a nakonec už nevím o čem. Když pak na druhý pokus jsme servírce přednesli naše přání, bylo nám sděleno, že ty přední tři strany jídel jsou platné toliko ve všední dny a víkendová nabídka začíná po PŘEDKRMECH… Trošku jsem zaskřípal zuby, ale přistoupili jsme na to a jali se vybírat jídlo znovu – až teď jsem zjistil, že moje už vybrané jídlo stojí o víkendu místo optimálních (všednodenních) bez koruny osmdesáti korun plných 120,- Kč. Jedinný rozdíl byl v tom, že masa mělo být 200 gramů (ve všední dny pak 100 gr.), tedy o 40,- Kč víc za pár gramů flákoty… Až teď si Weruška všimla, že na první straně jídelního lístku je sice text, který sice upozorňuje, že ceny jsou platné v době „mezi 11-15 hodinou“, ale o všedních dnech či víkendech tam nebylo ani slovo…to mě tedy vážně dožralo! Za chvilku se přisunula servírka s otázkou, zda už máme vybráno. Tak jsem tedy s vervou začal zjišťovat, jak to vlastně mají s tím jídelním lístkem, jestli tak náhodou nepřivádí zákazníky v omyl, když tam vůbec nemají uvedené, že tato část je pro všední dny a jiná pro víkendy, proč nemůžu tedy dostat porci za 79,- Kč… Slečna zřejmě nečekala tolik otázek a z počátku nebyla schopna smysluplné odpovědi, po chvíli však nabyla klida a sdělila nám, že „…to všechno vymasleli v kuchyni…“… :-D (... Mimochodem, začal jsem tuhle hlášku s úspěchem používat...)
Netuším, zda to měla být omluva, výmluva, konstatování faktu, či cosi úplně jiné. Jisté je to, že jsem si nakonec obědnal předražený špenát a Wěruška ňáký italský nudle s kousky kuřecího masa a spolu už s teď slušně zaplněnou restaurací jsme čekali na naše jídlo. Má milá vypila džus, mě na stole pomalu vyprchávala Mattonka, velká ručička hodin se pomalu přesunula o hodný kus dál a pořád nic… Několikrát kolem naprázdno prošla naše mátoha (většinou opravdu nenesla nic); brblání bylo slyšet i od vedlejšího stolu, kde seděla asi sedmihlavá skupinka (asi) studentů, kteří přišli chviličku po nás a taky nedostali ještě nic. Dokonce mátohu zavolali a dožadovali se odpovědi na jednoduchou otázku - „KDY!?“ Odpovědi se zřejmě nějaké dočkali, jídla také, ale museli se ještě počkat – mám pocit, že jsme tam od objednání strávili určitě přes půl hodiny, než nám krmě byla donesena. Jisté je, že mě nechutnalo – zvlášť knedlíky fakt vypadaly jako uvařené kousky opečené brambory a to mě už pak tak rozhodilo, že vážně netuším, jaké to jídlo bylo. Nějak mechanicky jsem ho snědl, poté zavolal kasírujícího pinkla a zaplatil – nechal jsem si do halíře vyplatit nazpět, ač stál vrchní hned vedle a nespěchal s nacházením drobných. Nakonec to vše vrátil a my s W odešli… Fakt děsnej zážitek!!!
No, a tím katastrofy toho dne byly vyčerpány - pravda, byla tam ještě jedna událost, která málem celý den ještě podtrhla, ale zaplať bůh se tak se nestalo. Wěrušce se totiž podařilo u ní na privátě vylít na moje PDA a spolubydlin noťas (...PŠŠŠŠT!!!!...) IKEA stakan plný syrupové voda. PDA osvědčilo opět svou nezničitelnost, notebook to jen lízlo a po zatím lesklém povrchu ona nasládlá břečka stekla, takže O.K.
Takže tak - adrenalinový víkend si prostě lze užít i zcela nečekaně a bez přípravy. Dá-li ale nějaká vyšší bytost, jenž tahá za nitky našich cest a osudů, žádám ji touto oficiální cestou aby příští volný víkend zaměřila pozornost jiným směrem než na mě a mou milovanou M.W.

PŘEDEM DĚKUJEME! :-)

P.S.: Pokud Vás to zajímá, pro srovnání mrkněte na http://mia-weruska.blogspot.com/ , příspěvek "Tohle vymysleli v kuchyni"