Nicky, přezdívky a jinak skryté identity

Jak jsem napsal už v Curriculum Vitae, chtěl bych se tu zamyslet nad tím, proč se vlastně zde, ve virtuálnu, schováváme pod tu více či méně originální a vtipná jména, hrajeme podivné (nejen on-line) hry, při nichž někteří mění nejen jméno, věk, ale často i pohlaví...
...je ale pravděpodobné, že se od tohoto nápadu budu tu víc, tu méně odklánět, abych později zase navázal na původní (či úplně jinou) linku a řítil se k nejasnému konci, mlhavému závěru a nejistému rozhřešení. Na rozdíl od mé milované mě totiž chybí vědomosti o tom, jak psát věci s určitým ponaučením, jak zpracovat text přísně vědecky, jak ho doplnit zdroji, odkazy, komentáři... Já to sem prostě "...naperu pod tlakem, trochu to zedituju a basta...". A vy čtěte a využijte možnosti mě řádně zpucovat za ty bláboly, co si tu dovoluji vystavovat.

Budu rád, když se i od Vás dozvím z Vašich zkušeností něco víc - přece jen jsem OLDSKULL a ač se tímto „zdánlivě skutečným“ prostorem už nějaký ted ten pátek proháním, přesto jsem stále nepolíben různými chaty, stránkami typu LÍBÍM SE, MY SPACE a o podobných nemluvě…neberou mě, jsou příliš prvoplánové a z mého pohledu i idiotské. Nesouhlasíte? Napište!

No a teď zpět k podstatě nadpisu i celého tématu...i když začnu poněkud zeširoka.... :-P

Moje mamka byla vždy veskrze originální ženská - tady se však chci věnovat jen jednomu jejímu drobnému příspěvku k mému životu (ostatní možná jindy a na jiném vláknu). A nutno konstatovat, že je to jeden z těch, co mě provází asi stabilně nejdéle a který jsem přijal za vlastní už pradávno; dřív, než se spousta z Vás, drazí čtenářové, narodila.
Jak už jsem napsal, mamka byla originál (říkali jsme jí taky Jitulka). Vybrala pro mě i bráchu startovací jména (jistě po domluvě s naším tátou - mimochodem, nesu jméno svého otce), přesto však jí to, co jsme měli vepsáno v rodných listech zřejmě neuspokojilo… Co jsem začal brát rozum a moje paměť sahá, byla mužská část rodiny (ač početnější - 3 ku 1 - nikdy dominantní) svolávána, oslovována a pro okolí známa jako „AXÍCI“. Toto jméno-oslovení, jak už bylo jinde řečeno, je odvozeno z počátku našeho příjmení. Nové "příjmení" se brzy vžilo a používala ho celá rodina (včetně babiček, dědečků, strýců a tet), o kamarádech a našich známých nemluvě.
Časem to mamce zřejmě přestalo stačit. A tak stejným způsobem, jakým vytvořila nové příjmení, stvořila i nová jména svým synům - já se stal DAXem, brácha pak MAXem. Když pak svolávala své děti, stačilo jí zakřičet „MAXDAX!“ a táta věděl, že může klidně zůstat ležet na gauči… Pokud si totiž vzpomínám, táťka od mamky přezdívku nikdy nedostal - byl asi dobře od své paničky ochočený a slyšel na jakékoliv jméno. Zůstal prostě a jen „AXÍKem“ až do své poměrně už blízké smrti…
...Mě osobně se nové jméno líbilo. Mluvím záměrně o novém jménu, byl jsem tak od toho okamžiku DAX.
Jako 7 nebo 8-letý prcek-školák na prvním stupni jsem měl běžně v pololetí kolem 180 a více zameškaných hodin. Mé zdraví nebylo z nejlepších, tak jsem spoustu času trávil doma, mimo lavice. No a když se u druháka (třeťáka?) ležícího doma v posteli střídají hlídající rodiče, babička s dědou (povětšinou babička Ostravská-Helenka a děda Zelený-Jarek, který mým dědou nebyl, neboť si babičku nigdá nevzal) a žádný z nic tomu kašlajícímu a usmrkanému neřekne jinak než tím tolik hezkým a novým jménem (vyžadoval jsem to!), může se stát nejen dítěti, že na své jméno prostě přestane slyšet...tak jsem to i chtěl...
Po návratu do školy jsem na své oficiální, matrikou přisouzené jméno nereagoval, soudružka učitelka se po určitou dobu marně domáhala pozornosti z mé strany, oslovujíc mě "postaru".... A aby toho nebylo málo, nejen že jsem přezdívkou podepsal svůj výkres, ale přepsal jsem si i jméno na sešitu (..už vážně nevím, jestli na jednom či více..?)
Došlo tak k podstatné regulaci délky i tvaru jména (prostě se zcela změnilo :-) a úplnému zrušení příjmení. Kamarádům a spolužákům jsem hrdě novou identitu představil a požádal je, aby mě tak nadále oslovovali...prostě jsem ZBLBNUL, jak později konstatovala babička Blažovická (Boženka), nicméně přesto, že tohle všechno kolem nového jména časem poněkud vyšumělo (...z mnoha zřejmých důvodů - rozmluva učitelky s mamkou, později stěhování do jiné části Brna...).
Děda Bohoušek-Bohumil (po svém otci také často po židovsku zván jako JOVIT - mě staroušci na vesnici občas říkali "malej Jovit" nebo "nejmenší Jovit" - určitá podoba tam prostě byla) to co si pamatuji nijak nekomentoval, pravděpodobně to jen zapsal do jednoho ze svých deníků, které si pedantisticky vedl po dlouhé roky...asi dnes už neuvěříte, jak bylo těžké každoročně pod Vánoční stromeček sehnat kalendář dle dědových přesných propozic - denní celostránkové záznamy s hodinovými řádky, tuším od 6:00 do 22:00, to byl minimální, leč občas těžko splnitelný požadavek (nakonec se pod stromkem ale vždy objevil ;-)... Pravidelnou složkou dědových záznamů bylo pak měření venkovní teploty a směru větru, srážek, sledování oblačnosti a to vše minimálně 3 krát denně, zaznamenal veškeré poživatiny toho dne (i s poznámkami o babiččiném kuchařském umu a použitých surovinách-či recyklaci nespotřebovaných poživatin včerejších a jejich transformace do nových kulinářských nápadů), následovaly provedené hospodářské práce, provedené opravy (plánované i nutné), pěstitelské úspěchy (včetně připouštění králíků, snůšek slepičích vajec a snad i počtu lusků na jeden hrachový stonek :-), konče pak u veselých historek z průběhu celého dne (ať už něco komentovala babička či se něco událo na ulici, i v hospodě- pardon, dědeček totiž říkal, když se večer nenápadně vytrácel, že jde "mezi lidi" - zatím co babička zastávala názor, že opět odchází "mezi ty lumpy"...).

Tak jsem zase trošku uhnul ...No, k tomuto (dědečkovi, babičce, prázdninám, báječným časům mého dětství..) se jistě také ještě vrátím, teď však zpět k přezdívkám, nickům a jiným identitám vůbec....

...Já však (přes všechna protivenství) nezapomenul na své umělé nové jméno a až nastala správná doba, opět jsem svou oblíbenou identitu vytáhl na světlo a začal používat. Už jsem však nikoho "nenutil", ale používal jsem ho častěji a častěji, vysvětloval onu jednoduchou storku o tom, jak jméno vzniklo... V té době (píši teď o věku po desátém roce života) jsem velmi maloval a svými obrázky jsem zásoboval památníky i stěny svých spolužáků, takže jsem měl idealní šanci k novupřipomenutí mého "jména"...

Předpubertální období bude následovat v další a následujících částí, které se tu dozajista brzo objeví - možná bude něco k jiné části napsáno dříve, ale toto dozajista dokončím - TAK PŘÍSAHÁM!